Libor Mráček

1. Basketbalový zápas

   Já jsem Libor Mráček. Bydlím s mámou, s tátou a se psem Ouškem. Všichni jsou moc hodní. Třeba mi předevčírem máma dovolila jít ven až do osmi. Dnes už ale musím jít spát dřív, protože mám zítra basket. Na tréninky chodím ve středu a čtvrtek. Hraju ho už tři roky. Sice mi to moc nejde, ale není to tak strašný. Chodím do klubu Čeští Čmeláci.

   Náš Ouško je ale občas hrozně zlobivý. Rád zahrabává naše věci. Jednou dokonce mámě zahrabal zrcátko. Od té doby si svůj míč schovávám, aby mi ho náhodou nezahrabal.

   Dnes byl čtvrtek. Měl jsem školu do půl dvanácté a trénink jsem měl mít za hodinu. Jak už jsem zmínil, nepatřím k těm lepším, a tak musím jít na trénink, abych šel v sobotu na zápas proti jednomu mému kámošovi. Připravuji si věci a ejhle. Míč nikde. Vím, že kdybych neměl míč, tak bych nemohl trénovat, protože náš klub nemá moc peněz, a tak tam má každý svůj míč. Naštěstí byla doma máma, a tak mi pomáhala hledat. Prohledali jsme celý, ale opravdu celý dům a nic.

   „Ouško, nepleť se tu,“ napomenul jsem našeho psa a pak se mi rozsvítilo. „Mami, Ouško určitě míč zakopal na zahradě.“ Tak jsme hledali na zahradě.

   Nakonec jsme míč našli. To ale bylo pozdě. Bylo už půl jedné a ve čtvrtek mám právě trénink od půl jedný. Tak jsem celý smutný šel na trénink. A jaké jsem měl štěstí. Všechny jsem viděl v šatně.

   „On je trénink od jedný?“ zeptal jsem se jednoho kámoše.

   „No, cos čekal,“ řekl a mě se tak ulevilo. Na tréninku jsem se snažil co to šlo a byl jsem nominovaný na zápas, který jsme v prodloužení nakonec o pět bodů vyhráli. Pak jsme šli do kina na Indiana Jonese.

2. Cestovní pas

   „Hele, Libore,“ řekla Máma, „vidím, že už ti propadl cestovní pas. Zítra si ho půjdeme udělat.“

   No výborně. Chtěl jsem si zalenošit a místo toho se budu toulat po nějakých úřadech.

   „Dobrá,“ odpověděl jsem.

   Tak jsme tedy šli další den na úřad. Vešli jsme do oddělení cestovních dokladů a pasů. Došli jsme k nějakému okénku, kde se platilo sto korun. Sto korun za nějaký pitomý papíry. Absurdní záležitost.

   Před námi byl nějaký pán. Dívali jsme se s ním na paní, co seděla za okénkem. Měla podivně červené vlasy. Obličej zachmuřený. Pořád tam něco psala a na toho pána ani na nás ani nemrkla. Asi po stovce roků se podívala na toho pána a ani ho nepozdravila. Hlavně že zaplatil. Pak jsme přišli na řadu my.

   „Dobrý den,“ pozdravila máma.

   „Dobrý den,“ pozdravil jsem také.

   „Dobrý den,“ nepozdravila ta paní a místo toho řekla: „Jo, jo. Sto korun.“

   Máma podala stovku paní a úmyslně řekla: „Ty dnešní lidé jsou ale nevychovaní, že?“

   „Jo, jo,“ řekla zase ta paní a mohla se propadnout hanbou.

   Pak jsme vstoupili do kabinky, kde se dělá fotka. Já se ještě předtím koukl na to, co mám a nemám dělat. Necenit zuby, brýle nemám vůbec, tvářit se přirozeně. No rozhodně to nebude horší než porod.

   Když mi ale paní ukázala první fotku, vypadal jsem tam jak nějakej gangster. Tu druhou radši ani nebudu komentovat. A ta třetí. Vypadal jsem tam jak šašek z šaškovic a máma prostě řekla, že to na pasu mít budu a basta.

   Pak přišlo něco horšího. Musel jsem se podepsat. Ještě horší bylo, že normálně. Chtěl jsem vymyslet nějaký originální podpis se smajlíkem, ale nebyl na to čas. Tak jsem se tam podepsal normálně jako při písemce – tiskace.

   „No Libore, ale při podpisu se nepodepisuješ tiskacím, ale psacím písmem,“ řekla máma, když viděla můj podpis. Tak jsem se podepsal psace, jako v první třídě.

   Následoval otisk prstů. Na přístroj jsem položil prst. Pak jsem ho dal zpět na můj klín.

   „Ten prst tam musíš nechat déle,“ řekla ta paní.

   „Aha,“ řekl jsem, protože mě nic lepšího nenapadlo. Potom už otisk prstů proběhl v klidu.

   Tak jsme konečně mohli odejít.

   „Za měsíc si to vyzvedněte.“

   „Ano, na shledanou.“

   „Nashle.“

   Procházeli jsme kolem té paní, u které jsme předtím platili.

   „Na shledanou,“ pozdravili jsme s mámou.

   „Jo, jo,“ zažbleptala ta paní. Venku jsme se mámou nemohli udržet. Začali jsme se hrozně smát.

3. Hodina výtvarné výchovy

   Má další příhoda bude tentokráte ze školního prostředí. Máme novou učitelku na výtvarku. Jmenuje se Květuše Rumová. Člověk by řekl, že je až absurdní, jak šíleně umění miluje. První hodinu o ní básnila, jako o božském daru, který k nám na zem spadl z čistého nebe. Nejvíce to chytlo Lojzičku. Ta od té doby, co jsme tu paní dostali, prý doma nedělá nic jiného, než maluje.

   A nejhorší ze všeho je, že ta stará učitelka nám říká „studentíci“ nebo „študáci“. Taky je docela blbý, že si u toho nesmíme povídat. Do toho blábolá ty šílený poetický kecy.

   Já ač mám kreslení docela rád, tak mě to dopaluje. Proto jsem se rozhod, že její pravidla poruším.

   „Malířství je jako botička, která přistává na měkounkou zem. Je to jak červánky zjevující se na obloze, než žhavé slunce zajde. Je to jako…“

   „…rum v neopyleném květu,“ přerušil učitelku můj kamarád.

   „Říkali jste něco študáci, dětičky moje roztomilé.“

   „Ne, vůbec nic,“ řekl jsem.

   „Á,“ řekla, „tak to se mi asi jen něco zdálo. Je to jako bělásek…“

   „Nezdálo,“ řekl zase Lojza.

   „Tak to ne, dětičky. Když potkávám kolegy, říkám o vás: ,Ó, šestáci, jak roztomilé dětičky.“

   „Tak to si o ní myslej bůh ví co,“ poznamenal jsem.

   „Tak dost!“ naštvala se. „Tohle tady nebudu trpět. Jdu za ředitelem.“

   No a bylo to. Všichni kluci dostali napomenutí třídního učitele. Dokonce i ti nevinní. Ale dopadlo to celkem dobře. Učitelka odešla a my dostali super chlápka.