Sin Miedo

I.

Slunce se již konečně opět vyhouplo nad obzor a já jako první vyskočil z postele. Mí mladší sourozenci ještě spali jak dudci, avšak můj starší bratr již pracoval na poli a mou starší sestru jsem spatřil, jak připravuje kukuřičnou kaši. Každý její pohyb doma byl tak ladný a lehký. Pokrm připravovala s dokonalou elegancí. Nechápal jsem, jak to že vždycky, když jsme byli ve městě, byla najednou tak nemotorná.

„Dobré ráno, Santiago, jak ses vyspal?“ usmála se na mne.

„Pěkně sestřičko. Dneska cítím výborný den. Kde je otec s matkou?“

„Jeli několik věcí nakoupit do města.“

„Zase?! Vždyť jsou tam samou chvíli.“

„Jen jednou za měsíc, Santiago. Kupují ty nejnutnější věci.“

„No jasně… Máš už hotovou snídani?“

„Ještě ne chvilku počkej.“ Sestřiny hnědé oči na mne vesele hleděly a já se těšil z pěkného dne.

„Zvláštní, že je tak krásně, když většinou v téhle chvíli bývá již období dešťů.“

„Ty seš ale rozumbrada. Však období dešťů přijde, jen neměj obavy. Mimochodem dnes jdeš se svým starším bratrem za strýcem domluvit ten převoz kukuřice. Po obědě musíte vyjít. Není to zrovna nejblíž, tak abyste nedošli za noci.“

„Budeme spát pod hvězdami?“ zvolal jsem natěšeně.

„Ano,“ usmála se zas setra, „budete, bratr mi říkal, že i kdyby chtěl zůstat na noc u strýce, tak bys ho donutil spát venku.“

„Kéž by pršelo! To bylo tím víc dobrodružnější.“

„Prosím tebe, až budeš zažívat nějaké to tvoje dobrodružství, budeš si přát, aby co nejdříve skončilo.“

„To si myslíš ty!“

Mezitím vstoupili do kuchyně i mý mladší sourozenci. Snídaně byla za pár chvil hotova a já se již těšil na cestu za strýcem. Náš strýc bydlel v sousední osadě, asi patnáct mílí daleko. Žil tam pátým rokem. My jsme bydleli v naší vesnici již osmým rokem. Když mi bylo pět let, odstěhovali jsme se sem ve snu, že to tu bude lepší, než v naší rodné zemi. Jestli se sen vyplnil, si nemohu pamatovat, protože si dávno nepamatuji, jak jsme si tenkrát žili.

Cesty ke strýci jsem měl rád. Nebyla to sice nějak dlouhá cesta, ale zato krásná. Chodívalo se po lesní stezce okolo rozložitých, listnatých stromů. Mezi nimi se proplétali nejrůznější rostliny: květiny, keře, liány a větve; mnohdy podivného uskupení, tvarů a barev. Kdo nešel po stezce nebo les dokonale neznal, mohlo se mu velice lehce stát, že zabloudil.