Tajemství rodu Kuvarovců

1. Výprava začíná

   Jednou žil jeden muž. Byl černovlasý a vysoké postavy. Jmenoval se Rudolf.  Zbožňoval historii. Zajímal se především o starodávný rod Kuvarovců, který žil v roce 7059 př. n. l., pojmenovaný po statečném muži Kuvarovi. Ten drancoval všechny evropské kmeny. Měl pak obrovský poklad. Zakopal jej někde na území Jihlavy. Spousty lidí se pokoušela poklad najít, ale nikomu se to nepovedlo. Rudolf si myslí, že k tomu aby našel poklad, potřebuje nějaká vodítka. Nebyla to však jediná zajímavost. Tento silný kmen pak záhadně zaniknul.

   Rudolf se chtěl se svým kolegou Sebastianem, co měl černé oči, černé vlasy a středně vysokou postavou, vydat za pokladem a zjistit, jak rod mohl vymizet. Domluvili se tedy, že se zítra v poledne vydají poklad najít.

   Rudolf a Sebastian ráno tedy vyrazili za velkým pokladem. Vlak, ve kterém jel Rudolf se Sebastianem, už míjel Týnec nad Sázavou. Oba hledači pokladu přemýšleli o tom, jak mohl rod Kuvarovců vymizet.

   Oba nadšenci za chvíli dojeli až do stanice s tabulí, na které bylo napsáno nápisáno Jihlava. Vystoupili z vlaku. Obloha byla podivně zatáhnutá a i podivně zbarvená. Dobrodruzi došli až na okraj města. Se svými znalostmi věděli oba dva, kam mířit. Kuvarovci obývali prý solné jeskyně, které se měli u Jihlavy nacházet. Po hodině se jim jeskni povedlo najít.

   „Pěkné,“ poznamenal Sebastian, když stál přímo před jejím vchodem.

   „To ano,“ řekl Rudolf. Otočil se, aby zjistil, jestli za nimi někdo nejde. Nikdo tam nebyl. Ale Rudolf spatřil kámen, který tam předtím nebyl.

   „Děje se něco?“ zeptal se Sebastian Rudolfa.

   „Ano. Je tady nějaký kámen, který zde předtím nebyl,“ odpověděl Rudolf a ukázal na ten kámen. Obloha se ještě více zatáhla.

   „Vypadá to, že je tam něco napsáno.“

   „Ano to je Kuvarské písmo. Je to mapa. Je tady nakresleno, že při prvním rozcestí jeskyně se máme vydat doprava.“

   „Tak to zkusíme."

   Naši hrdinové pomalu začínali mít strach. Co tam na ně číhá? Šli tedy s nejistotou dál do jeskyně. Slyšeli různé šumění. Pak i různá zahoukání. Bylo to hrůzu nahánějící prostředí. S hořícími klacky však toho moc vidět nebylo. Po nějaké chvíli se první rozcestí objevilo. Zabočili doprava. Šli dál až nakonec chodby. Nebylo tam však nic, čím by se šlo hlouběji do jeskyně.

2. Vymizení rodu

---Bylo slyšet sílící fičení a hučení. Najednou oba uslyšeli zahoukání a najednou se dostal do jeskyně ohromný vítr. Objevilo se světlo. Blížilo se k ním. V tom se před vyděšenými muži objevil kostlivec se zlatou helmou. Div, že oba neomdleli. Co je ale děsilo víc, bylo to, že kostlivec měl v ruce ještě bronzový oštěp.

---„Co tu chcete?“ vyslovil otázku kostlivec.

---„Kdo jste?“ vypadlo ze Sebastiana, aby odbočil z tohoto téma.

---„Jsem Kuvar,“ odpověděla kostra a Rudolfa se Sebastianem to trochu zaskočilo.

---„Vy žijete?“ otázal se Kuvara Rudolf.

---„Ano, žiju. Znám recept na nesmrtelnost. Mě ale zůstala jen kostra. My Kuvarovci jsme byli velice chytří. Ovšem jeden Kuvarovec byl chytrý až moc. Chtěl, abych ho považoval za něco víc, než ostatní. Já jsem to odmítl. Naštval se na mě. Nejhorší bylo to, že dokázal přesvědčit všechny lidi okolo sebe.“

---„A co se stalo dál?“

---„Jmenoval se Stopechus. Mermomocí se mě chtěl zbavit. Nejprve mě přesvědčoval, abych s ním šel k řece. Věděl jsem, že mne chce oklamat, a tak jsem nešel. Ale pak ho napadlo, že přesvědčí ostatní k stejnému názoru, jako měl on. Když toto začínal rozšiřovat, přišel za mnou jeden můj přítel. A povídá mi, jestli jsem to už slyšel, jaká je to ale hloupost, že si se Stopechem promluví. Pak ke mně přijde a povídá: ‚No, ono na tom trocha pravdy bude.’ “

--- „A co vlastně říkal ten Stopech?“ zeptal se Sebastian Kuvara.

---„Že jsem jen neurvalý padouch, a že by bylo ideální, kdybych byl vyhnán. Tak jsem tedy odešel se svou ženou a dětmi. Věděl jsem, že beze mne nepřežijí ani jeden rok. Poklad jsem jim vzal a zakopal ho v naší jeskyni. Po týdnu na rod zaútočil kmen Hug-raw. Celý rod byl v boji pobit. Včetně Stopecha.“

---Rudolf se Sebastianem se probrali z představ o vyprávění.

---„Nebojte se. Poklad tu ještě je,“ řekl Kuvar a usmál se. „Několik stovek let jsem vymýšlel způsob, jak ztížit cestu k němu, aby ho dostali jen ti nejlepší.“

---Kuvar přiložil svůj hořící klacek ke stěně a ta se otevřela.

---„Hodně štěstí,“ popřál hledačům pokladu Kuvar. Oni přikývli, že děkují a vešli do chodby.

3. Staletá nástrha

---Po deseti minutách cesty se objevilo jakési tunelové rozcestí. Byly tam tři chodby. Nad tou prostřední byl nápis. Rudolf začal číst.

---„V jedné z chodeb na tebe číhají jedovatí hadi, v druhé jsou vlci a ve třetí chodbě se setkáš tváří v tvář s bažinou.“

---„Kudy?“ zeptal se Sebastian Rudolfa.

---„Rozpočítej to.“

---Rozpočítávání rozhodlo, že projdou prostřední stezkou. Oba byli nervózní. Po asi padesáti metrů chůze ucítili pach, který však vychází z močálů. Dobrodruzi narazili na bažinu. Rozběhli se směrem k pokladu. Po chvíli se ponořili do bažiny po pás. Najednou to zabublalo. Rudolf se Sebastianem se v bahně ocitli po žebra. Byli v bryndě a to doslova.

---Rudlof se zatím vysoukal na okraj bažiny a dostal se z ní. Sebastian byl ale ještě v bažině.

---Rudlof hodil Sebastianovi lano. Sebastian se dostal z bažiny.

---„Díky, Rudolfe. Zachránil si mi život.“

---„No, já bych to nerozebíral do podrobností. Hlavně, že jsme se z toho dostali.“

4. Boj proti Kuvarovi

---Lovci pokladu kráčeli hodinu chodbou a nic se dále nestalo. Pak po hodině cesty narazili na sluneční světlo. Vyšli ven. Byli uprostřed ohromné jámy. Na kraji bylo pár keřů. Uprostřed spatřili Kuvara.

---„Vidím, že jste se dostali z pasti. Teď vás čeká však ještě jeden úkol. Zničit mě.“

---„Vás? To je absurdní, když jste nesmrtelný.“

---„Tak docela zase ne. Dám vám nápovědu. Mnoho jí je, potřebujeme žít. Duha se, do barvy s ní.“ Rudlof a Sebastian se na sebe podívali. „Tady máte zbraně,“ řekl Kuvar a hodil před protivníky kopí. „Do střehu.“

---Kuvar vystartoval proti Rudolfovi a Sebastianovi. Oba se rozutekli na dvě strany. A Kuvar minul.

---Rudolf začal bojovat proti Kuvarovi sám. Sebastian začal přemýšlet. Mnoho jí je, potřebujeme žít. Duha se, do barvy s ní. Je toho hodně a díky ní žijeme. Duha se barví. Sebastian se zadíval na Kuvara. Dostal kopím do nohy a z nohy vyšel kouř. Oheň nepotřebujeme až tolik k přežití. Navíc to nesouvisí s duhou. Duha. Slunce a déšť. Je však Slunce nadbytek? A déšť potřebujeme k životu? Ale ano, protože je součástí vodního koloběhu. V tom se Sebastianovi rozsvítilo. „VODA!“

---Rudolf zatím obstával proti Kuvarovi, ale byl už trochu vyčerpán. Sebastian se díval na souboj. Rudolf zasáhl kopím Kuvara do žebra. Ze žebra se zakouřilo. Sebastian hledal někde vodu. Když jí našel, tak přišel ke Kuvarovi.

---„Kuvare, otoč se!“ Kuvar nechal boje a otočil se. „Vím, jak tě zničit.“

---„Jak?“

---„Poliji tě vodou.“

---„Dobrá, zvítězili jste. Teď vám zbývá ještě poslední úkol. Projít bludištěm. V jeho středu je poklad. Ten seberte a poklop pod ním otevřete. Je tam chodba, kterou se dostanete ven. A teď mne polej vodou.“

---„Nechci tě zabíjet,“ řekl Sebastian a viděl, že se v očích Rudolfa mihla slza. „Jsi moc dobrý muž na to, abych tě polejval vodou.“

---„Vždyť já jsem tady skoro deset tisíciletí. Čekal jsem pouze na vás.“

---„Tak se tou vodou alespoň polijte sám,“ nabídl Rudlof Kuvarovi. „Zabít člověka kvůli pokladu?“

---„Nu, vidím, že vás nepřemluvím. Mějte se dobře,“ řekl na rozloučenou Kuvar.

5. Poklad uprostřed bludiště

---Rudolf a Sebastian vešli opět do jeskynních chodeb. Zjistili, že bludiště nemůže být moc velké, a tak se za půl hodiny dostali do středu, kde byl poklad. Poklad nebyla truhla se zlatem. Bylo tam oblečení Kuvara, jeho náhrdelník a zbroj. Poklad naskládali do batohu.

---„Tak to si musíme na světle pořádně prohlídnout,“ řekl Rudlof. „Už se těším, až uvidíme zbroj Kuvara v plné kráse venku.“

---„To já taky,“ souhlasil Sebastian.

---„Poskládej tam zatím ty věci. Já otevřu poklop.“

---Pak došli oba muži temným tunelem. Po čtvrt hodině vyšli konečně ven. Prohlédli si pořádně, co našli, než to odevzdají muzeu.

---Tak nálezci odevzdali muzeu drahocenné věci. Dostal každý, ač je to v dnešní době překvapující, od muzea pět set korun. Vzácné nálezy byly vystaveny na výstavě. Tak se tedy povedlo Rudolfovi a Sebastianovi rozluštit jednu z největších záhad historie.